Domeček na Lomcováku

Enka - Kategorie pro každého - Elektro (11.11.99)

Tak a je to, skončila opět jedna kapitola elektrolétání v závodní kategorii F5B/N za rok 1999. Obligátní otázku „Jaká byla?“ si můžeme nyní položit už v klidu u šálku dobré kávy, zatímco na naše „brusy“ začíná sedat první prach.

Úvodem bych poznamenal, že si nečiním nárok na zasvěcené zhodnocení sezony, ale pokusím se o opravdu subjektivní názor podložený účastí zhruba na 15 soutěžích v letošním roce.

Jako soutěživého vyznavače elektroletu, ochotného absolvovat o víkendu 120 a více kilometrů, mne vždy zajímá počet kol, která se budou ten den létat. Přiznám se, že mi je upřímně líto, když je den jako vystřižený, a přesto se létají jenom tři kola. Sice je ve dvě hodiny konec, ale všichni víme, že už ten den nic neuděláme, protože necháváme pomalu klesat hladinu adrenalinu, diskutujeme, popř. létáme, ale jen tak.

Přimlouval bych se u kolegů z jiných klubů, aby pokud to jen trochu půjde, dělali soutěž čtyřkolovou. Vím, že tím narážím na problém časoměřičů, protože jejich obětavost je nezměrná a nikdo jim asi nezávidíme. Napadá mě, že třeba jedno kolo by si odměřili soutěžící sami, popř. by se rozdělily dvojice časoměřičů a vystřídaly se. Možností je jistě mnohem víc. Fakt je, že téměř každá diskuse, která zabrousí na toto téma, skončí stejným nebo podobným nápadem. Jinak jsem optimista a na zkreslení výsledků v případě měření druhým soutěžícím prostě nevěřím. To bychom to mohli zabalit.

Dalším problémem, o kterém jsme začali diskutovat v našem klubu, je otázka přistání jako takového. Tuto diskusi vyvolali kolegové, kteří absolvovali několikrát klání na TECKU v Německu. V praxi jde o opravdové přistání a ne, jak jsme zvyklí ze soutěží, o různá zapichování, pády, kotrmelce, hodiny a dokonce převrácení na záda. Závěr z našich diskusí v klubu si dovolím nyní přeložit. Původ je, jak už jsem předeslal v pravidlech na TECKu. Eroplán se nesmí pootočit svou podélnou osou víc jak o 90 stupňů od přistávací šňůry a samozřejmě se nesmí převrátit na záda. To je nula za přistání. Nevím, jestli je to napsané dostatečně srozumitelně, ale dotazy rádi zodpovíme.


Strakonice

Omlouvám se za zdánlivé odbočení od tématu, ale zmíněné problémy jsou ventilovány téměř na každé soutěži, a tak mi to nedalo. Samozřejmě bych se mohl dál rozepisovat o přistávacích hácích, o samovolném protočení motoru většinou při přistání, o dalších návrzích ohledně spouštění a vypínání motoru. Nechci o tom psát, protože na to sám nemám jednoznačný názor.

Když se vrátím k letošním soutěžím, byly jednoznačně bezvadné. Neuvěřitelným způsobem vycházelo počasí, např. Strakonice (viz foto ), Amperfest (viz foto ), Lipence, Boleslav, Bechyně a mnoho dalších.

Vzhledem k tomu, že jako účastníci těchto soutěží kočujeme po víkendech téměř ve stálé sestavě, mohu si už ráno při prezenci spočítat o jaké místo asi budu ten den létat. Bohouš Ninger, Honza Sedláček jr., Jarda Daneš, Honza Micka, Vláďa Diblík, Pavel Hodánek, Honza Tienel, Franta Pavlíček, Jirka Holub, Jarda Bartůněk, Dan Pavel, Hugo Hájek, Robert Šťastný, Jarda Pikart a mnoho dalších, na které jsem nezapomněl, ale nejde o to dělat nudný seznam těch, kteří mají na „kachnu“.


Strakonice

Všichni umí létat tak, že dojde k paradoxní situaci, kdy se škrtá nejhorší výsledek a ono je to“460“. To člověka napadá, jestli by neměl chodit raději do hospody. Podíváme-li se na letadlový park, ten je téměř neměnný. Neuletět Bohoušovi Ningerovi éro a nebýt pár havárek a něco nováčků, tak je to nuda.

Občas si někdo pořídí silnější motor, laboruje se s vrtulemi a převodovkami, téměř každý už má nějakou možnost model přibrzdit, aby lépe zvládl přistání a ukočíroval čas. Takže ani v tomto špílmachrovství nebude. Dovolím si objevit Ameriku a prohlásím, že to je v „pazourech“, bez velkého ohledu na eroplán.

To znamená létání, časté létání za každých podmínek. Porovnáme-li loňskou úroveň s letošní, kvalitativně jsme o dost dál. Škoda, že máme před sebou dlouhou zimu.


Amperfest Benešov 99

Nemá cenu do podrobnosti popisovat jednotlivé soutěže, protože nejsem kronikář, ale přece jenom pár slov. Velký dojem na mě udělal Ampérfest, kde nás létalo 36. To už je přece jenom o něčem jiném a při té příležitosti jsem si vzpomněl na dávná klání v A-dvojkách o 100 a více účastnících.

Dnes je počet soutěžících stabilní v intervalu 12 až 18, a proto mi utkvěla v paměti ta hromada lidí v Nesvačilech. Napadá mě, že je velmi ošidné pouštět se do i jen dílčího hodnocení, ale aspoň zmínka o poslední soutěži na Kladně.

Ráno mrazivé počasí, jinovatka a trochu sluníčka, účastníků trošku nad rámec, čtyřkolové pohodové létání a na konci potlesk pořadatelům. I to o něčem svědčí.

A úplně na závěr. Chtěl bych poděkovat všem kolegům, s kterými se vídám na soutěžích a od kterých vyzvídám rady, nápady, zkušenosti a kteří ochotně pomohou a přejí sportovní štěstí. Jsou tací! Bylo by fajn, kdyby to vydrželo i v příští sezóně.


Amperfest

P.S. Nezdá se vám, že těch zmíněných 12 až 18 účastníků na soutěž je málo? Chceme přece, aby sportovní úroveň byla co největší a jednou z cest je přiblížení této kategorie těm, kteří by to chtěli zkusit a zatím nevědí.

Sepsal jsem pár postřehů a tipů, které by mohly být vodítkem a dát impuls našim budoucím kolegům a potenciálním konkurentům. Článek jsem nazval „F5B/N – už vím, jak na to.“

(Pozn. Roman, pokračování bude následovat)

Zdroj: Jiří Veselovský, LMK Praha 213
Autor : Jiří Veselovský