Tak a je to, skončila opět jedna kapitola elektrolétání v závodní kategorii F5B/N za rok 1999. Obligátní otázku „Jaká byla?“ si můžeme nyní položit už v klidu u šálku dobré kávy, zatímco na naše „brusy“ začíná sedat první prach.

Úvodem bych poznamenal, že si nečiním nárok na zasvěcené zhodnocení sezony, ale pokusím se o opravdu subjektivní názor podložený účastí zhruba na 15 soutěžích v letošním roce.

Jako soutěživého vyznavače elektroletu, ochotného absolvovat o víkendu 120 a více kilometrů, mne vždy zajímá počet kol, která se budou ten den létat. Přiznám se, že mi je upřímně líto, když je den jako vystřižený, a přesto se létají jenom tři kola. Sice je ve dvě hodiny konec, ale všichni víme, že už ten den nic neuděláme, protože necháváme pomalu klesat hladinu adrenalinu, diskutujeme, popř. létáme, ale jen tak.

Přimlouval bych se u kolegů z jiných klubů, aby pokud to jen trochu půjde, dělali soutěž čtyřkolovou. Vím, že tím narážím na problém časoměřičů, protože jejich obětavost je nezměrná a nikdo jim asi nezávidíme. Napadá mě, že třeba jedno kolo by si odměřili soutěžící sami, popř. by se rozdělily dvojice časoměřičů a vystřídaly se. Možností je jistě mnohem víc. Fakt je, že téměř každá diskuse, která zabrousí na toto téma, skončí stejným nebo podobným nápadem. Jinak jsem optimista a na zkreslení výsledků v případě měření druhým soutěžícím prostě nevěřím. To bychom to mohli zabalit.

Dalším problémem, o kterém jsme začali diskutovat v našem klubu, je otázka přistání jako takového. Tuto diskusi vyvolali kolegové, kteří absolvovali několikrát klání na TECKU v Německu. V praxi jde o opravdové přistání a ne, jak jsme zvyklí ze soutěží, o různá zapichování, pády, kotrmelce, hodiny a dokonce převrácení na záda. Závěr z našich diskusí v klubu si dovolím nyní přeložit. Původ je, jak už jsem předeslal v pravidlech na TECKu. Eroplán se nesmí pootočit svou podélnou osou víc jak o 90 stupňů od přistávací šňůry a samozřejmě se nesmí převrátit na záda. To je nula za přistání. Nevím, jestli je to napsané dostatečně srozumitelně, ale dotazy rádi zodpovíme.

Nemá cenu do podrobnosti popisovat jednotlivé soutěže, protože nejsem kronikář, ale přece jenom pár slov. Velký dojem na mě udělal Ampérfest, kde nás létalo 36. To už je přece jenom o něčem jiném a při té příležitosti jsem si vzpomněl na dávná klání v A-dvojkách o 100 a více účastnících.

Dnes je počet soutěžících stabilní v intervalu 12 až 18, a proto mi utkvěla v paměti ta hromada lidí v Nesvačilech. Napadá mě, že je velmi ošidné pouštět se do i jen dílčího hodnocení, ale aspoň zmínka o poslední soutěži na Kladně.

Ráno mrazivé počasí, jinovatka a trochu sluníčka, účastníků trošku nad rámec, čtyřkolové pohodové létání a na konci potlesk pořadatelům. I to o něčem svědčí.

A úplně na závěr. Chtěl bych poděkovat všem kolegům, s kterými se vídám na soutěžích a od kterých vyzvídám rady, nápady, zkušenosti a kteří ochotně pomohou a přejí sportovní štěstí. Jsou tací! Bylo by fajn, kdyby to vydrželo i v příští sezóně.

P.S. Nezdá se vám, že těch zmíněných 12 až 18 účastníků na soutěž je málo? Chceme přece, aby sportovní úroveň byla co největší a jednou z cest je přiblížení této kategorie těm, kteří by to chtěli zkusit a zatím nevědí.

Sepsal jsem pár postřehů a tipů, které by mohly být vodítkem a dát impuls našim budoucím kolegům a potenciálním konkurentům. Článek jsem nazval „F5B/N – už vím, jak na to.“

(Pozn. Roman, pokračování bude následovat)