Tato úvaha je věnována příznivcům rovných luk a více či méně sympatických letišť, těm, kteří mají rádi dráty, watty, ampéry, regulátory a hlavně čistý pohon v kombinaci s létáním v termice i bez.

Úvodem bych zopakoval pravidla, která jsou jednoduchá a srozumitelná. V nejobecnějším výkladu to vypadá tak, že elektromotorem poháněný eroplán a jeho majitel tvoří z hlediska vlastnictví nerozlučnou dvojku, která má k dispozici v jednom kole 13 minut pracovního času, což je dost, pokud se něco nesemele. V tomto čase je třeba odstartovat, nastoupat do takové výšky, kdy si myslíme, že z ní po vypnutí motoru nakloužeme 6 minut. Pozor si musí dát ti, kteří mají slabší motor a nejde jim to tak rychle, protože motorový let může trvat maximálně 5 minut.

Máme-li štěstí nebo to umíme, pak zdánlivě bezcílným poletováním utrácíme čas a začínáme se chystat hlavně psychicky na přistání. O TO TOTIŽ JDE!

Na zemi se totiž povaluje víceméně rovně natažená třicetimetrová šňůra, která nám bude pečetit osud. Nejenže na ni musíme přistát (… doskákat, spadnout nebo se převrátit), ale my to musíme udělat ještě v přesně definovaném čase. Ten nám hlásí ke konci po vteřinách náš časoměřič. Někdo, kdo je zdatnější, ho poslouchá, pro někoho už je to jenom zvuková kulisa při souboji s fyzikálními zákony a vlastníma rukama na knyplech.

Ideální je přistát přesně v 6. minutě a ještě čumákem modelu do 25 cm od „lajny“. V tu chvíli zapisujeme „460“, což je magické číslo a ledabyle odcházíme středem, potlačujíce euforii. Nikoho vůbec nesmí napadnout, že by to byla náhoda. Pokud se nám tento výstup povedl třikrát, pak jsme se zařadili mezi takové borce jako je Bohouš Ninger, Honza Sedláček junior, pár podobných a to je téměř exkluzivní klub. V této souvislosti se vkrádá taková „ česká“ otázka. Nedalo by se to nějak oblbnout, aby se nám přistání pokaždé podařilo?

V mezích pravidel určité možnosti jsou. Zmíním se o nich dále. Dovolím si však ocitovat téměř vousatou pravdu, kterou právě poznávám na sobě. Létat za každého počasí a přistávat na 15 m šňůru, aby to bylo těžší.

Teď si dovolím malé teoretické odbočení a pokusím se definovat model F5B/N:

• na koncepci už tak nezáleží (véčko, uši, motýlek, VOP nahoře nebo dole apod.)
• rozpětí v intervalu 1,7 až 2,4 m (ve slabých podmínkách je třeba nastoupat vysoko a pak je problém s viditelností modelu)
• konstrukce dřevěná, uhlík + laminát, kombinace obojího (v podstatě cokoli, co umožní eroplán rozjet bez hrozby destrukce)
• profil musí umožnit relativně rychlé přeskoky (hlavně z oblastí s klesavými proudy), pronikat proti větru a dostat model bez velkých potíží do přistávácí oblasti
• motor , vrtule, popř. převodovka, to je samostatné povídání, ale obecně platí, že pohonná jednotka by měla eroplán vytáhnout co nejrychleji z přízemní, většinou turbulentní oblasti a zajistit přiměřený čas výstupu do potřebné výšky
• ovládání VOP, SOP, MOP, křidélek, brzd, brzdicích klapek apod. záleží na každém z nás, co nám vyhovuje (a na co máme peníze), ale je dobré mít možnost před a nad přistávací čárou zpomalit
• regulátor a počet článků v baterii se odvíjí od použitého motoru, vždy je dobré alespoň malé předimenzování (všeho).

Zkusme si teď, když už víme pár zásad, jít na start a simulovaně odletět jedno kolo. Fouká 5 a více metrů za vteřinu, ale v pohodě startujeme, Eroplán dost příkře stoupá a za chvíli začínáme mít problém rozeznat polohu.

Hlásíme časoměřičovi „vypínám motor, teď“ a začíná nám běžet čas. Vzhledem k tomu, že nahoře to fouká o dost více než na zemi, musíme se věnovat plně řízení. Traverzujeme proti větru, čas utíká a je tu 4. minuta. Jsme zatím v klidu a postupně snižujeme výšku. Po nahlášení 5. minuty už začínáme držet model na krátkou vzdálenost před námi a po nahlášení půli šesté minuty jdeme po větru za hlavu a děláme rozpočet na přistání. Snažíme se neustále držet rychlost a osu přistání, občas si pomůžeme výškovkou nebo brzdami, hlavně aby nám vítr eroplán nepodfoukl a nepřevrátil, popř. neodnesl od přistávací šňůry.

Nyní popis schválně přeruším, protože pro tuto chvíli je lhostejné, za kolik jsme přistáli. Důležité je, že jsme byli piloty a ne diváky. Také jsme si ověřili, že máme vhodný model, což nám potvrdil samotný let v nepříznivých podmínkách.

Vrátím se k naší úvaze zmínkou o spektru modelů, které se na soutěžích vyskytují. Komu vyhovují rychlá éra, má k dispozici např. MEGU OPTIMU od Leoše Svobody.