Po velice zajímavých zážitcích z poletování v orkánu Kyrill, jsem se asi jako jeden z mála jedinců těšil na příchod vichřice Emma. Ve srovnáni s Kyrillem (JZ- letový prostor Kozákov) byl hlášen naprosto ideální směr Z-SZ. Volba Kopce byla naprosto jasná. Při tomto větru neznám lepší kopec, než je Raná.

Doma proběhla v pátek kontrola střechy, dobil jsem všechny baterky a pokusil se zlanařit pár kamarádů. Na Sobotní Jatka byl nachystán model Viking, který pro svou odolnost a oletánost měl ideální předpoklady pro použití v těch nejdrsnějších podmínkách. Nebudu zastírat, že případná ztráta modelu by mě až tak nemrzela. Dokonce jsem pomýšlel i na DS, ale ktomu později.

V sobotu po obědě jsme vyrazili směr Raná s Romanem Vertigo Rozvodou a na Kopci nás měl čekat Jirka Ascot Bačinský. Vcelku mě udivilo, že oba chlapi vyrazili do boje s větrem s tím nej co mají. Nakonec, ale čím více má letadlo šrámů, tím lépe létá. Celé odpoledne lehce mžilo. Dole na loučce foukalo do 20m/s což bylo dětské. Já jsem také zastáncem názoru, že létat dole je nuda a pokaždé, by se mělo vyšplhat až k pytli. V sedle to už taková sranda nebyla. Pokud si mohu dovolit přirovnání: létal jsem již v 35m/s a tohle se tomu až nebezpečně podobalo. Viking chodil božsky, při 3400g si jen hvízdal. Několikrát jsem úspěšně přistál. Serva na klapkách měly problémy, jak se již ukázalo dříve, serva Volz Wing maxxHP (žádný šrot) jsou na klapky do extrému málo a musí se počítat s tím, že pokud otevřete brzdy naplno, tak model zapíchnete do země. Mix klapky- vop totiž stále funguje tak jak má, jen neví, že serva klapek jsou i při maximální výchylce na 50%. Nechtěl bych být v jejich kůži. Model jsem si házel sám a vcelku bez problému. Pokud víte jak na to, tak to jde jak po másle.

Po chvilce jsem ale dostal odvahu a řekl si, že nezůstanu nic dlužen svému přesvědčení a jdu nahoru. Od začátku bylo jasné, že tam půjde o život a to nejen modelu. Všechen vzduch co byl pod vámi bude natlačen do úzkého pásu nad hranou. To jsem čekal, ale co se dělo ve skutečnosti, to se snad nedá ani popsat. Vítr mě vytlačil na půl cesty mezi sedlem a prvním vrcholkem. Už tady vznikl první problém. Nemohl jsem zastavit své stoupání, jediná šance byla zalehnout. Když jsem se chtěl přesunout kousek po cestičce k vrcholu, musel jsem zvolit polohu v polokleče. CHYBA! nabral mě poryv a poslal na návětrnou stranu kopce. Měl jsem zabrzděno, ale vítr mě po kamenech odtlačil. Jen pro úplnost dodám, že stále mám model ve vzduchu. Ležím tedy na cestičce a pevně držím svou MC-22. Vítr mi jí bere z rukou, musím jí pevně držet. Nedá se tu dýchat, tváře chvilkami vlají. Aby toho nebylo málo, začíná pršet, sekance už ani nebolí. Kdo to chcete zažít, při dešti na dálnici ve 150 vystrčte hlavu z auta. Necítím již chladem ruce, musím dolů. Celý sestup musím urychlit, vítr mi sundává lyžařské brýle- nechápu, protože to snad ani není možné. Nakonec jsme model i já dole v sedle. Poprvé co jsem byl na Rané, jsem nevylezl až na vrchol. Opravdu se za to ale nestydím.

Od kluků dostávám informaci, že to byly kroupy a nikoliv dešťové kapky. Prostě romantika. Při pokusu o DS je model zafouknut za hranu. V euforii jsem si nevšiml, že při této intenzitě větru je Raná velice zvláštně obtékaná a to ze všech stran. Sedám dole za kopcem, naštěstí vcelku bez újmy na letadle. Ve skleníku jsme si dali za odměnu páreček a pivečko. Pokud bych měl zhodnotit naše létání, stálo to za to. Pokud bude někdo polemizovat nad sílou větru, ať si. My víme své.

Pár fotografí na http://www.svahy.estranky.cz/fotoalbum/rana-55ms/rana