Když už jsem byla s nimi, zeptal se mne vedoucí:“Chtěla by ses také podívat nahoru?“ Já, blahem bez sebe jsem jenom přikývla a on řekl:“Tak se připrav a nasedni si.“

Nasedni si! Ale jak? Letoun Jeřáb byl tak vysoký jako já, když jsem stála. V některých filmech jsem viděla nastupovat piloty od odtokové hrany křídla podél trupu do kabiny dvířky. Kranich dvířka neměl. Měl jen odklopnou kabinu z nějakého celuloidu. Tehdy ještě plexy nebylo. Kabina byla dosti popraskaná, ale ještě průhledná. Byla dobrá, protože tam nefoukalo.

Jako členka turistického oddílu jsem měla polobotky po libereckém vzoru okované, na což jsem byla částečně hrdá. S těma okovanýma botama jsem se hrnula na odtokovou hranu křídla, že tamtudy nastoupím. Instruktor se mohl zbláznit a jen tak tak, že mne vzal do letadla. Křičel:“Musíš oběhnout křídlo, sem se nastupuje předem!“

Kranich je dvousedadlovka v tandemu, poměrně stará mašina, která ještě dnes někde létá. Vedoucí pilot sedí vzadu a ten, co se veze nebo žák, sedí vpředu. Tak dopředu!

Dobře, ale jak tam vylézt, Já jsem nikdy neviděla nastupovat pilota do větroně, Bylo mi řečeno: postavit se zády do rohu, který svírá křídlo s trupem. Pravý loket se opře o hranu kabiny a levý loket nebo ruka se přidrží náběžné hrany křídla. Vzepřením se tělo zvedne, vytáhne se. Pak se už do kabiny hodí nohy a nasouká se celá postava dovnitř. Po několikerém naskočení se mi to s pomocí kluků povedlo. Jenže jsem byla v kabině jako utopená. Vůbec jsem nebyla vidět, ani já neviděla ven. Byl mi přinesen čalouněný polštářek, zvlášť pro tyto účely, který mne pozvedl do potřebné výšky. Možná se divíte, že jsem neměla padák, ale my jsme létali bez padáku, alespoň ten den.

Když jsem se uvelebila, kluci mne ukurtovali, nastoupil i instruktor, též se připoutal a než zavřel kabinu, dal mi malé ponaučení. Levá šlapka, pravá šlapka. Když vyšlápneš levou šlapku, jdeš doleva, když pravou, tak jdeš doprava. Knipl mezi koleny když dáš vlevo, jdeš též doleva a když knipl vychýlíš vpravo, letoun se otáčí doprava. To je ovládání křidélek. Potlačením řídící páky, dopředu jdeš na čumák (příď trupu), to je hlavou dolů, když potáhneš, jde čumák nahoru, to je hlavou k nebi.

To je velmi hrubě v kostce. Ve skutečnosti řízení je jemné a kormidla nadoraz jsou zvláštní situace. Poznala jsem , že šlapkami řídím směrové kormidlo (směrovku) a výškové kormidlo (výškovku) a křidélka řídím řídící pákou (kniplem).

Start byl na navijáku. Od navijáku přitáhli traktorem třista metrů dlouhé lano, z jednoho konce letiště na druhý konec tak , aby větroň stoupal proti větru. Létalo se proti Ještědu na severní vítr.

Na konci lana je přivázán kovový kroužek, který se zahákne za hák v trupu. Buď přímo ve špičce trupu nebo v boku (bočary). Instruktor zavřel kabinu, zajistil, dal znamení rukou pomocníkovi k upnutí lana. Ten nás zapnul a dal znamení dál k navijáku. Navijákař spustil naviják, lano se napnulo a s námi to pěkně cuklo. Konečně jsme se odlepili po krátkém drkotání od země a větroň stoupal. Nohy na šlapkách se mi zvedly k nebi, výš než hlava, široká kostkovaná sukně se mi svezla nad podkolenky až ke kurtům na břiše. A teď to začalo. U větroňů, jak již víte, je v čumáku otvor pro zapnutí lana. Tou dírou, která není ničím kryta, začlo fičet mně pod sukně. Značně. Držela jsem se sedačky a kniplu. Třetí ruku na sukni jsem neměla. Vydatně jsem vibrovala až do dosažení letounu kulminačního bodu a instruktor větroň potlačil a vypnul. Trojité zatahání za pojistnou páčku jsem vnímala jen jako Cvak, Cvak, Cvak. Vše se uklidnilo, trýznivé foukání se zmírnilo, větroň v klouzavém letu plaval majestátně vzduchem.

Instruktor provedl několik mírných zatáček, aby se přesvědčil, zda nevisí lano a také, aby zjistil, jak moc to nosí. Když zjistil, že se tam chvíli udržíme a měli jsme už výšku nad Ještědem, to je přes 1000 metrů, z navijáku pěkná výška, řekl:“ Tak si to vem.“. To znamená, že jsem měla řídit celý letoun sama.