 |
|
Raná – Mekka plachtařů - Ostatní (31.10.02) |
||||
 |
||||
|
Vyšplháte-li do Malého sedla a postavíte se směrem k dnešnímu letišti, objevíte po delším pátrání na pravé straně v hlavním svahu zbytky betonového základu. Ze čtverce asi dva na dva metry ještě dnes vyčnívají silné kovové šrouby. Stála zde kdysi dřevěná bouda s vlečným zařízením, kterému jsme říkali galeje. Tento šlepr, na rozdíl od lyžařského, se ploužil po zemi veden ležatými kladkami dolů po severním svahu. Nahoře v boudě seděla služba, která na znamení instruktora spouštěla chod lana. Galeje umožňovaly vytahování kluzáků na vrchol sedla, odkud se při N- větru startovalo. Náš kluzák „Šůlgleitr“ měl nekrytou překližkovou sedačku. Pevné křídlo potažené překližkou a plátnem. Křídlo bylo upevněno k centrálnímu konstrukčnímu trojúhelníku též ocelovými lanky. Kluzák vypadal jako zadrátovaná pyramida. Kormidla byla klasická. Klouzavost měl poměrně malou asi jedna ku patnácti. Přesto někteří plachtaři dokázali na něm „uhoblovat“ svahovou pětihodinovku. Na základě mé písemné žádosti a potvrzení ze zaměstnání o mém „klapoklides“ (kladném poměru k lidovému zřízení), jsem byla přijata do jednoměsíčního kurzu plachtění na Ranou. |
||||
|
||||
|
Ráno byl budíček před sedmou hodinou. V sedm snídaně, kterou připravila kuchařka „Bábi“ se dvěma pomocníky z mužstva kursu. Po snídani na nástupu byl čten denní rozkaz. Řídil se značně předpovědí meteorologů. Za deštivého nebo větrného počasí se nelétalo. Mužstvo nastoupilo na „rajonky“ – úklid ubikací, nebo zasedlo v učebnách k teorii. To se dělo ve zmíněném srpnu asi dvakrát. Po dobu celého leteckého výcviku většinu nekápla ani rosa. Na Rané zavládl nedostatek vody. Voda se fasovala. Při nástupu obdržel každý dvě lahve minerálky Břvanky, která vytéká u Lenešic. Každý se snažil zahnat žízeň. Na mytí už nezbylo. |
||||
|
||||
|
Ubikace byly vedle lomu, který byl již opuštěný. Na téže straně pod Malým sedlem byl hangár. Odtud jsme vytáhli kluzák, kterému jsme říkali krátce "plaňár", do sedla a dolu na druhou stranu svahu na A-mez. To bylo místo pro balancování, kde jsme se seznamovali s reakcemi řídící páky – kniplu. Byly jsme dvě skupiny asi po patnácti žácích. Každá skupina měla instruktora a kluzák. Výcvik byl rozdělen na balancování, skoky po svahu proti větru, levou a pravou zatáčku a esíčka. Skutečné létání na svahu, kdy letoun na vytyčené bázi točí zatáčky vždy od svahu a traversem se po bázi vrací a znovu otočka a do nekonečna tutéž trasu, zatáčka a zpět, se létalo až na konci kurzu. Někdy až v nové etapě. |
||||
|
||||
|
Mez „B“ byla výše položena. Z B-meze už byly skoky. Žáka pilota pomohli budoucí piloti ukurtovat na otevřenou sedačku. U lehčích žáků se vyvažovalo těžiště přídavným závažím do přídě nosného podélníku-trupu kluzáku. Do „čumáku“ se zaháklo coulové gumové opředené lano za ocelové oko uprostřed jeho délky. Oba konce lana se rozbíhaly na dvě strany ve formě písmene jednoduchého „ V“. Do lana se zapřáhli čtyři a čtyři žáci. Na zadní straně za lyží bylo lanové oko. Bylo pevně drženo na bobku sedícím žákem. |
||||
|
||||
|
Instruktor mocným hlasem se zeptal pilota: “Připraven?“ Přikurtovaný žák s rukou na kniplu též mocným hlasem odpověděl: “Připraven.“ Totéž optání následovalo na přikrčeného pomocníka vzadu, který též musel nahlas odpovědět. Pomocníci zatím přetáhli lano přes ramena, připraveni táhnout. „Připraven?“ „Připraven!“ zařval už jen jeden k tomu určený. Po tomto ceremoniálu už zcela volně řval instruktor na celou Ranou: „Táááhnout! Á dva tři, á dva tři, á dva tři …“ a kluci v taktu, který se zrychloval, si zpívali a povzbuzovali se: „Hajla bunda, buli buli bunda, hajla bunda, bum, bum, bum!“ Když viděl instruktor, že lano je dostatečně napnuté, dal hlasitý povel: „PUSTÍÍÍT !“ Ti na zemi se všeho pustili. Naopak žák ve vzduchu se tím více chytil kniplu. Pod vlivem reakce vystřeleného kluzáku z praku, škubl sebou žák dozadu. Část reakce převzala i řídící páka, na což instruktor reagoval zvýšeným hlasem:“POTLÁÁÁČ!“ Tak zase honem knipl dopředu. Za sebou ještě zaslechl: „Srovnéééj!“ To už se ale stačil zorientovat a s úlevou vychutnával poslední p ů l minutky před přistáním – někdy drsnějším drcnutím při styku lyže se zemí. (Kluzák měl lyži nikoliv kolečko.) Bezprostředně po startu odtáhl jeden žák lano nahoru na startoviště. Ostatní seběhli k pilotovi, pomohli mu odkurtovat. Pilot přeběhl ke křídlu v jehož koncovém oblouku byl chyt pro ruku. Vedl letoun, jehož lyže byla přiskřípnutá k lanu kovovým podvozkem. Ten také musel některý z žáků přitáhnout dolů a vést zase při tahu kluzáku nahoru. Co všechno se tahalo sem a tam. Jeden z pomocníků dal znamení zdviženou rukou vlekaři, že může začít kluzák vytahovat do kopce. Pro nerovnost terénu nás ale pod mezí nemohl vidět, proto na vhodném místě stála mezislužba „pošli to dál“. Ta se pohybovala v zorném poli vlekaře. Po jejím mávnutí spustil vlekař vytahování kluzáku po svahu nahoru pomalu krokem. Když vlekař po chvíli zjistil, že jsem u křídla – malá holka, trochu zrychlil tah. Já na konci křídla, ruce u nebe, na špičkách, jsem musela běžet kus do svahu, udýchaná, až si toho instruktor všiml a vlekaře usměrnil vlídnými slovy. Křídlo jsem nikdy nepustila. |
||||
