 |
|
Pavel Marek |
||
|
Blaník je naše národní hora, na kterou jsme jaksepatří hrdí. Blaník je také naše národní letadlo, o němž se leteckým světem nesou ty nejlepší pověsti, a to nejen české. I když jsem vlastně sám nikdy netoužil létat, přesto jsem se přičiněním mých kamarádů dostal do toho nejtěsnějšího setkání s Blaníkem, jaké mi ani ve snu nepřišlo na mysl. |
||
|
|
||
|
S RC větroni létám patnáct let a celou tu dobu se utvrzuji v přesvědčení, že mě blízké kategorie F3B a F3F jsou tím nejlepším na světě.Vždy mě uchvacovaly moderní technologie při vývoji a pochopitelně i výrobě moderních celokompozitových modelů větroňů. Létání s nimi je něco mezi setkáním s nádhernou ženou, rychlou jízdou v autě a oroseným gambáčem v Ponorce na Rané ( každý nechť si dosadí své hodnoty ). Tento pocit jsem dlouhá léta prožíval zas a znova za zvuku kvílení mé Ellipsy, Stratose, Stinga či větroňů z dílny Franty Bayera díky němuž jsem směl vstoupit do světa toho nejúchvatnějšího odvětví modelařiny vůbec….až jednou nastal okamžik, který jsem poprvé postavil o malinký schůdeček výše. Letos v zimě se kluci z klubu ČSA zmínili o tom, zda bych nechtěl do větroně, jako že vyhlídkový let či něco takového. Nápad jsem bral spíše jako dobrý příspěvek do pivní diskuse a nepřikládal jsem mu velkou váhu. Byl prosinec a do letecké sezóny daleko. Včera ráno jsem se vzbudil v půl šesté se zvláštním pocitem kolem žaludku a sucho v krku znamenalo jediné, dnes poletím! Poletím v té plechové obludě vzhůru k oblakům. Netušil jsem že se opravdu vše vyplní a hoši dostojí svým slibům, každopádně jsem již ležel na startu v trávě, mžoural do sluníčka a sledoval ty Blaníky na obloze jako by to byla nějaká soutěž eftřibéček. Najednou ve mně hrklo „ tak pojď, teď půjdeš ty“ a s radostným výrazem ve tvářích mi chlapci začali pomáhat do padáku, utahovat popruhy a na dotaz „jak se tam leze“ mi odvětili že prý nohama napřed. Víko, tedy kabina se zaklapla, lano napjalo a od té chvilky jsem koulel očima, jako nikdy předtím! Byl jsem ujištěn, že pokud by se mi udělalo nevolno, mám se ozvat a vše bude OK. Chvilku jsme kodrcali po ploše za vlečnou a pak se ten náš létající autobus odlepil a tráva přestala ubíhat pod našima nohama a jediné co jsem slyšel byl hukot větru kolem nás. Otočil jsem hlavu nalevo, křídlo bylo lehce prohnuté a pružné, nádhera jakou jsem nezažil a tak jsem to lapal jako čerstvý vzduch na louce. Vlečná nás opustila asi v kilometru. Byl jsem spokojený a klidný a věděl jsem, že se nám nemůže nic stát, vždyť za mnou seděl zkušený a zodpovědný instruktor….v tu chvíli jsme se záhadným způsobem dostali do sestupu a já se začal zamačkávat do sedačky, rukama jsem se chytal všelijakých výstupků v kabině a před očima se mi objevily mraky pak země vzhůru nohama a pak zase rozpláclej v sedačce a měli jsme přemet….konečně je po všem…ale nebylo a tak jsme opět zamířili k oblakům a já začal pochybovat a duševním zdraví pilota, v kabině se rozhostilo doslova hrobové ticho a po vteřince beztíže začal náš stroj klesat a můj žaludek stoupat, první pád v letadle byl za mnou. Země se ustálila do horizontu a mě se ocitl knipl v rukách. Maličko doleva a pak k sobě…ono to poslouchá. Naprosto nevídaný a vlastně nepopsatelný pocit blaha a rozkoše. Chvilku jsme se motali kolem letiště a já jsem kroužil doleva a doprava. Krása! Celkem jsem si Blaníka laskal asi osm minut ve svých rukách. Po přistání bylo mé Já jako omámené. Ve vzduchu jsme strávili osmnáct minut, které možná zastíní osmnáct let mého modelářského bytí, ale kdo ví? Třeba jsem s Blaníkem letěl vstříc svému osudu. letu zdar Pavel |
||
|
||
|
Zdroj: Pavel Marek |
||
