Ostatni:RCM:www.lomcovak.cz

Možná bude tento článek pro některé modeláře poučením, možná se najde pár ostatních, kteří mají podobnou zkušenost jako já.

Bylo-nebylo: v roce 2002 na podzim jsem zavolal do redakce RCM, zda mají zájem o rozhovor s naší špičkovou plachtařkou Hanou Zejdovou. Redaktor Putz mě ujistil že mají, a poprosil mě, abych ho dodal co nejdříve. Telefonicky taky potvrdil, že mi zaplatí honorář, abych alespoň částečně pokryl výdaje s tímto spojené. Domluvil jsem si tedy s Hanou schůzku a postupně dávali rozhovor dohromady. Rozhovor musí mít hlavu a patu, takže na jeho dopsání a postupné vyladění do podoby pro modeláře aktuální padlo hodně večerů a hodně schůzek s Hanou. Každopádně jsme tomu oba věnovali hodně – a to v období, kdy Hana byla plně zaneprázdněna přípravou na další cestu do Austrálie. Rozhovor jsem odeslal e-mailem do redakce a Hana dodala CD s jejími fotkami. Pro maximální urychlení a vyjití vstříc redakci jsem CD poslal rychlou poštou EMS za docela vysoké poštovné. A čekali jsme.

Článek vyšel okamžitě a dokonce jako titulní na prvních třech stránkách podzimního čísla RCM 2002. Říkal jsem si, že každou chvilku dostanu určitě autorský výtisk pro mě a pro Hanu, aby si v Austrálii měla co číst. A nic. A dlouho nic! Takže šup do modelářského obchodu zakoupit dvě čísla RCM, abych alespoň nevypadal před Hanou jako slibotechna. A zase dlouho nic, ani poděkování. Nedá se nic dělat, řekl jsem si, páni redaktoři jsou asi zavaleni prací a časopisy a honorář dostanu jistě později. A zase dlouho nic!

Na jaře už mi to bylo divné, a tak jsem poslal 9.3.2003 do redakce zdvořilý e-mail se žádostí o honorář a autorské výtisky. Ozval se mi sám šéfredaktor V. Janko. A odpověď stála za to!!!! Prý musím vědět, že Hana Zejdová (mimo jiné držitelka mnoha desítek rekordů v plachtění a majitelka Lilienthalovy medaile-nejvyššího ocenění pro sportovního pilota) by měla být ráda, že v RCM rozhovor s ní otiskli, a že by spíš měla ona za rozhovor zaplatit jim! Tak to jsem opravdu padl na pr…el. Podobnou drzost jsem dlouho neslyšel. Pokud já vím, tak za rozhovory se známými osobnostmi redakce časopisů platí a jsou rády, že byl rozhovor poskytnut zrovna jim.Časopis RCM podle slov šéfredaktora prý plní hlavně kamarádi bez nároků na honorář, já tím pádem nejsem kamarád, ale „cizí“. Každopádně ale jsem byl ujištěn, že já honorář jako „cizí“dostanu včetně autorských výtisků.

Tady by se dalo říct, že můj příběh končí. Není tomu ale tak, dneska, když tyto řádky píšu, je 10. prosince 2003, tedy více než rok po uveřejnění článku, a kde nic-tu nic. Tím nemyslím jenom honorář a výtisky, ale alespoň slůvko omluvy a vysvětlení. Když jsem se v létě o tom zmínil Haně, tak konstatovala, že takové jednání za dobu své kariéry nezažila a okamžitě napsala do RCM poměrně ostrý mejlík. Dostala výtisk zmíněného čísla RCM a vysvětlení, že to oni ne, to sekretářka zapomněla, to erupce na slunci, to krtci v potrubí apod. A já do dnešního dne opět nic!!Ani výtisky, ani honorář, nedejbože omluva!

Tady pro mě příběh končí, protože dál se tím zabývat nechci. Chtěl bych s ním jenom seznámit modelářskou veřejnost, protože to, co se stalo mě, se může stát komukoliv z vás. Po zjišťování a dotazech na letištích jsem byl ubezpečen, že nejsem žádnou výjimkou, kdo takhle dopadl s RCM. Za všechny takto postižené alespoň malý náhled na to, jak to vidí R. Kolbábek.

Nepíšu do časopisů poprvé a docela vidím do problematiky jejich vydávání. Přispěvatelé jsou většinou redakcí ceněni a chováni jako v bavlnce, jsou tím hlavním, co dělá časopis různorodým. Určitě jste se setkali v modelářských časopisech s výzvami, ať čtenáři píší. Např. konkurenční časopis RCR zveřejnil ceník odměn za články a fotografie a je to tak v pořádku. Dopisovatel dopředu ví, do čeho se pouští. V žádném případě tady ale nejde o peníze, protože dobře připravený článek zabere hodně času a pokud by autor dostal alespoň takovou hodinovou mzdu jako zedník nebo dlaždič, mohl by si slušně na modelařinu přivydělat. Jedná se spíše o základní slušnost a ohodnocení práce toho druhého, něco jako symbolickou odměnu. Tím slušnější a rychlejší by měla být adekvátní reakce vydavatele, protože dobrovolný dopisovatel, který to nemá jako svou pracovní náplň, se vždy okrádá o svůj volný čas, který může věnovat něčemu jinému. Nehledě na to, že vydávání časopisu je podnikání, tím pádem na něm podnikatel vydělává. V žádném případě ale nechci, aby to vyznělo, že za všechno je potřeba platit. Pokud jdu pomoct kamarádovi třeba se stavbou domu nebo se zahradou, udělám to rád. Pokud ale jdu pomoct kamarádovi stavět dům, který staví jako stavební firma na prodej a tím pádem si tím vydělává, jsem idiot, pokud to dělám zadarmo. Tady je potřeba rozlišovat.

Na závěr tohoto neveselého povídání bych rád případným zájemcům doporučil: pokud chystáte nějaký článek do časopisu a to nejenom výše uvedeného ( i když jsem při mém dotazování nezaslechl, že by se něco podobného stávalo u konkurence), vždy si vyžádejte dopředu ceník odměn nejlépe černé na bílém, tedy na papíře, a sepište smlouvu o díle. Potom není o čem diskutovat a na co se vymlouvat. Taky by se Vám mohlo dostat vysvětlení – stejně jako mě a Haně Zejdové- že máte být rádi, že vám zadarmo otiskli třeba plánek letadla a nemuseli jste platit za publicitu tím pádem získanou v tak světovém magazínu!! A říkáte, že jste plánek dělali několik týdnů? Přece je tam uvedeno vaše jméno a jste teď mediální hvězda, za což jste časopisu jistě až nadosmrti vděční!!! Nebo je to jinak?

Všem, kteří dočetli až sem přeji, aby neudělali podobnou zkušenost, jako já. Budu jenom rád, když alespoň pár modelářům pomůžu se vyvarovat podobné trapnosti. Idiotem se člověk stane lehce, a je lepší tomu předejít.

Hezké polétání přeje Pavel Mlýnek.