Tento příběh byl napsán podle skutečné události. Pokud se v něm někdo náhodou pozná, tak má pravdu.

Stalo se to někdy v roce 1998. Běžné modelářské „poletování“ s modely všech trakcí nám už nepřinášelo potřebné povyražení a tak jsme začali hledat nové způsoby vybití. Svahový kombat byl v té době v našem regionu bohužel znám pouze ze stránek RC modelů.

A snad právě proto mě a mého kolegu, po přečtení několika útržkových zmínek v modelářských časopisech o kombatu se stuhou provozovaném v USA, napadlo toto vyzkoušet v praxi. Startovní podmínky pro pokus byly ideální. Oba jsme měli téměř naprosto shodné modely BENJI od SVORU (rozdíl tkvěl jen v konstrukci křídla, já ho měl polyst. potažené balsou,on konstrukční, oba navrch nažehl.folii), osazené stejným pohonem 2 ccm MVVS s laděným výfukem, čili, jak asi uznáte, žádné lenochody. Oba jsme s těmito „šídly“ létali už nějaký čas.

Slovo dalo slovo, já sehnal krepák a po poledni jsme šli na věc.Stuhu jsme vyrobili dlouhou asi 10 metrů a širokou 3 cm. Co se nám zdálo na zemi až až, ve vzduchu bylo poněkud málo a nakonec se to ukázalo být osudným.

Po připevnění stuh jsme ihned odstartovali do boje. Modely byly poněkud línější, ale zato se zdály být stabilnější. Více než 5 minut jsme se snažili useknout jeden druhému kus stuhy, ale bylo to marné. Modely jako by k sobě nechtěly, asi věděly proč. Manévr stíhal manévr, jenže protivník vždy včas uhnul. Po 5 min se zdálo, že už se blížíme k prvnímu kontaktu, modely míjely stuhy protivníka už jen o decimetry.

Pak to přišlo. Kolega točil asi 50 m daleko ve výšce okolo 20 m směrem k nám. Já ho doháněl asi o 10 m výše. Když jsem zaregistroval jeho manévr, udělal jsem prudký zvrat ve snaze ho s převahou výšky dohnat a překvapit zezadu. A to se mi povedlo dokonale. Zkreslené vnímání vzdále-nosti a vzájemné polohy modelů rozhodlo za nás. Nejprve oba BENJI splynuly na zlomek sekundy v jeden a pak se ozvala rána, bylo vidět, jak z místa střetu padají nějaké části modelu a jeden z letounů se parabolickou dráhou na plný plyn vydal k zemi.V tu chvíli jsme ani jeden netušili, kdo to dostal. O další 2 sekundy později to již bylo jasné. Můj BENJI pokračoval dál v letu a poslouchal „na slovo“, soupeřův stroj už „zemeguľu rypákom ryl“ve vzdálenosti 20 m od nás.

Chvíli bylo ticho. Pak se na mne můj soupeř podíval a řekl. „Vyhrál´s“.

Poté odešel posbírat ostatky svého modelu se slovy: „Stejně jsem si chtěl pořídit novýho s polyst. křídlama.“ Bylo mi všelijak, asi jako válečným veteránům, kteří si vyčítají, že oni přežili, zatímco jejich druhové padli v boji. Prostě mě to dost štvalo. Škody byly neúměrné prožitému vzrušení ze souboje. Nárazem zezadu a seshora jsem kolegovi svým tuhým křídlem amputoval komplet ocasní plochy. Neměl šanci vyváznout.

Křídlo jeho modelu se celkem zachovalo, trup už to nerozchodil. Motor přišel o jehlu a byl plný hlíny. Marně jsem hledal slova, jak se kolegovi omluvit, bylo mi to dost trapné. On se zachoval jako rytíř, nic mi nevyčítal. Za to mu ještě jednou dík.

Můj model utrpěl pouze tržnou ránu v polovině křídla, nic víc. „Oběť “ už má dnes nový model, vylepšený i směrovkou. Létá teď s BENJIM krásné souvraty, „lomcevaky“ a nožové lety. Docela mě dnes štve, že jsem tehdy neprohrál. Další kombat natvrdo se od té doby nekonal.Také díky následné nákaze nás všech kombatem „naměkko“.

Až po nějaké době jsem si opět četl stránky o kombatech se stuhou a všiml jsem si něčeho, čeho jsem si měl asi více všímat před oním soubojem. A to způsobu zavěšení oné 10 m stuhy. Stálo tam,že je k modelu připevněna 5 až 7- mi metrovou nití. Pokud jste dočetli až sem, děkuji za pozornost a až si zase vzpomenu na nějaký šílený případ ze života Litoměřických modelářů,ozvu se.